Možná se to bude zdát někomu kruté, ale v okamžiku, kdy určitá nákaza přejde přes nějaké území a dokonce na ni několik jedinců i zemře, může se tím zvýšit celková imunitní odolnost daného společenství. Existuje totiž něco jako společné informační pole, kde se zapisují zkušenosti každého jedince a tím se dostává poučení i většímu celku. Se spoustou mnohem horších patogenů, než je Coronavirus se každý z nás setká, když přijde na běžné vyšetření do nějaké nemocnice. Přesto takový člověk neonemocní, pokud tedy není výjimečně oslaben.
Náš imunitní systém je přitom schopen zpracovávat nejen informace, které se k němu dostanou při kontaktu s patogenem, ale reagujeme i na informace ze společného pole, kdy i bez přímého styku s nemocným člověkem přebíráme informace, které takový člověk vysílá do tohoto společného informačního systému. A při příjmu této informace, například od někoho nemocného či dokonce umírajícího, už náš vnitřní informační systém hledá případné obranné mechanismy. Aniž se ještě se samotným patogenem setkal. Tento mechanismus funguje ale mnohem lépe tam, kde existují v dané společnosti ještě přirozené vazby, to znamená, kde jsou jednotlivý lidé vzájemně propojeni v tomto systému a jsou ochotni sdílet a přijímat různé životní prožitky a ponaučení. I za cenu vlastních ztrát. A naopak ve společnosti s oslabenými nebo rozbitými vazbami bude mít průběh každé epidemie mnohem horší průběh.
A ještě něco málo k samotným patogenům.
Každý organismus ve stvoření má nějakou strukturu, nějaké informační pole a vydává nějaký zvuk. Včetně patogenů. My jej sice nejsme schopni zachytit běžnými smysly, neboť se pohybují mimo jejich rozsah, naše vnitřní vědomí na ně ale reagovat může. Vědomí člověka má totiž někde ve svém základu “načteny” všechny základní stavební kameny, z nichž se stvoření může skládat a jde jen o to, zda je člověk schopen, udržet si tuto schopnost “detekovat” o jaký prvek se jedná a také adekvátně reagovat na případnou změnu ve skladbě těchto prvků. Což je například kontakt s nějakým takovým Coronavirem.
Samotné lidské tělo pak má určitou informační strukturu, která je udržována naším vnitřním vědomím, a s tím bychom měli být i schopni reagovat na případné změny v našem těle. Pokud se přitom bavíme o cizorodých patogenech, které nás mají tendenci napadnout, musíme brát do úvahy mnohem širší systém naší obranyschopnosti, než je jenom kvalitní strava, bylinky apod. Ty nám samozřejmě mohou pomoci, ale ataky případných mikrobů by se měly odrazit už na povrchu naší aury a ne až v našem těle.
Zkusím uvést jenom pár příkladů, jak to vidím já jako sensibrýl:-)))
Různé typy parazitů například vydávají takový divný “hučivý zvuk” a reagují hlavně na složení naší krve a tím i žaludečních šťáv a trávích enzymů. Za normálních okolností, i když bychom nějakého parazita pozřeli ve stravě, by se takový neměl v našem těle udržet, protože těmto parazitům vyhovuje pouze určité rozmezí v zásaditosti a kyselosti našeho prostředí plus ještě další faktory. Jsou to přitom velmi malé odchylky, ale tyto organismy na ně přesto velmi citlivě reagují. Dřívější lidé proto často intuitivně pojídali různé byliny, které měly na jejich trávící systém velmi dobrý vliv, především pak proto, že byly hořké a měnily také zásadité prostředí v jejich těle.
Celkově se přitom dá říci, že různé mikroorganismy reagují hlavně na to, jak kompaktní a harmonickou máme naši auru a jaké je její vyzařování.
Celkově se přitom dá říci, že různé mikroorganismy reagují hlavně na to, jak kompaktní a harmonickou máme naši auru a jaké je její vyzařování.Různé bakterie, viry a plísně dokáží zachytit různé změny v toku jednotlivých informačních vláken, které naše aura má. Reagují například na různé zlomy nebo chybně seskládané základní prvky v těchto vláknech. To je pak jejich vstupní místo do našeho organismu a pro nás to pak znamená, že si musíme při chřipce nejen uvařit horký čaj, ale zároveň i zacelit toto místo, kudy do našeho organismu vstoupily dané viry. Správně to funguje tak, že si naše vědomí “přečte” informaci tohoto viru a pak na základě správného vyhodnocení “jde a opraví” nejen místo, kudy do našeho těla vnikl tento patogen, ale zároveň poučí i všechny ostatní buňky v našem těle, aby si na tento patogen daly příště pozor, už když ho zachytí na okraji své aury, a hned zapojily všechny kontrolní mechanismy, naučené při předchozí nemoci.
Bakterie, a zvláště pak ty skutečně nebezpečné, mají zvuk jako sirény a vydávají takovou nepříjemnou fosforeskující barvu.
Je ale zajímavé, že ten typ bakterií, se kterým už se člověk setkal a na který už může být rezistentní, tohle nedělá nebo to tak asi nevnímáme. U těch nebezpečných bakterií ale naše vědomí vnímá jejich vyzařování a právě ty nepříjemné signály a fosforeskující barva by pro náš organismus už měly být dopředu varováním. Bakterie mají také takový vazký povrch, kterým rády ulpívají na různých místech našeho těla. Antibiotika je přitom můžou na čas vyhnat, ale na místě, kde se původně bakterie usadily, zůstává takové oslabené místo, kde je omezená míra průtoku přirozené životní vitality. Bakterie si přitom informaci o tomto místě předají a při příštím kontaktu jdou první na toto místo, z něhož se pak šíří dále do organismu. A právě proto, že toto místo zůstalo v našem těle oslabené, tak my na další atak bakterií dostatečně silně nereagujeme a tím rozsah našich oslabených míst v těle stále narůstá a zvyšuje se i rezistence na případná antibiotika. Bakterie se totiž opravdu vrací už “poučené”, jakýmže lékem jsme je minule vyhnali a snaží se přijít s novou strategií.
Viry jsou oproti bakteriím o mnoho menší
a vydávají takový nepříjemný pisklavý zvuk ve vysokém pásmu možných tónů. Jsou také na svém povrchu pichlavé, proto při chřipce většinou cítíme jejich jehličkovité bodání. Nemají přitom tak vysokou inteligenci jako bakterie, jsou to spíše taková hromadná skupenství, která se i pohybují v určitém větším souboru. Na rozdíl od bakterií, které jsou mnohem zákeřnější v tom, že i sama jednotlivá bakterie umí přežít a vyčkat na příhodnou dobu, a může se klidně odpojit od zbytku svého společenství.
Já osobně ale ze všech možných patogenů považuji za nejnebezpečnější plísně.
Zdaleka nejvíce ze všech mikroorganismů snižují naši vitalitu, jsou těžko zachytitelné, v podstatě jenom díky přítomnosti toxinů, které produkují, a mají také velkou vlastní životaschopnost. Zatímco u parazitů, virů nebo bakterií se dá přečíst jejich vzorec, a tím pádem lze za určitých podmínek upravit i náš informační systém, aby byl vůči nim imunní, u plísní se mi to ukazuje jako ne zcela možné. Plísně a jejich spory jsou v podstatě všude kolem nás, nelze se jim nijak vyhnout a náš organismus se na ně nemůže moc připravit. V podstatě se mi to jeví tak, že zatímco například bakterie ustupují před fialovým typem záření, tak na plísně platí jenom zlaté světlo. Při přitomnosti takového světla u člověka také opouštějí jeho organismus. Myslím si proto, že například u některých onkologických onemocnění, kde původní přítomnost plísní může být i spouštěčem samotného pozdějšího onemocnění, je dobré nejenom podstoupit samotnou onkologickou léčbu, ale ještě navíc přivést do duše člověka i co možná nejvíce tohoto zlatého.
