…v únikových strategiích. Současná média nás učí přepínat pozornost bleskovou rychlostí. Spoustu informací vytěsňujeme, protože to ani nejde celé pobrat.
A my tuto svou schopnost vypínat využíváme naplno. O to více tam, kde se nám ukazuje v našich životech něco, s čím si nevíme vůbec rady.
V mezilidských vztazích.
Je snazší zabývat se věcmi, které přináší nějaké okamžité, hmatatelné výsledky. A tak necháváme chřadnout to nejcennější, co v životech máme.
Málokdo se dnes dokáže zastavit. Jen tak být. A nebo soustředit pozornost jedním směrem po delší čas.
Poznáte to podle toho, jak vám jsou druzí schopni naslouchat. Děje se vám, že když druhému něco pro vás důležitého a intimního sdílíte, že po chvíli prostě vypne pozornost? Najednou tam není?
To je důsledek toho, když se chrání člověk před bolestnými emocemi. A důsledek návyků této rychlé doby. I ten Facebook a další sociální sítě nás učí rychle přepínat a hnát se za krátkodobým dopaminovým efektem.
Jdeme do šíře místo do hloubky.
Cenou jsou vyhasínající vztahy a pocity samoty a prázdnoty…navzdory blahobytu, ve kterém se jako společnost stále ještě nacházíme.
Kdykoliv můžeme pustit Netflix, utéct do posilovny, jít do hospody, nebo si vybrat z pestré nabídky kulturních událostí. Můžeme se zavalit v práci a vlastně nebýt doma. Protože v práci to není tak frustrující. V práci jsou úkoly často jasné. Doma se ženou, či mužem mohu být vystaven/a frustraci, se kterou si nevím rady.
Syndromem soudobé společnosti se stalo utíkání před vlastními stíny. A možností k útěku je mnoho.
Před nějakými sedmi osmi lety jsem vedl roční kurz s malou skupinkou účastníků. Přítomné ženy a muž si malovali takový malý graf. Vzpomínali na své osobní životní vrcholy a úspěchy. A na propady a náročné situace. A všechno to pak zaznamenávali do časové osy svého života.
Ukázalo se, že ty náročné situace a propady – ty nízké body grafů – většinou vedly k vysokým bodům grafů – k životním vrcholům. Byla tam jasná vazba.
Když jsme dole, tak přichází zdroje síly a uvědomění, které nám umožňují cestu nahoru. Je to koloběh života. Dole jdeme do síly. Vyžaduje to však bdělou přítomnost.
Když ty dary u cesty nevidíte, protože jste zaneprázdnění svým dramatem, nebo dramaty druhých, tak je to promarněná příležitost k vnitřnímu (a vnějšímu) rozkvětu.
Život nás poslední dobou staví do náročných situací. Není tolik možností útěku před sebou, svými stíny… Obzvlášť vy citliví – cítíte ty „energie“ všude kolem a ve vás to nejspíš otevírá všechno možné.
Od existenčních strachů až po dávné a zapomenuté pocity bezmoci. Bezpečné a komfortní bubliny praskají a s tím i naše letitá brnění, která nás sice chránila, ale současně nás znecitlivovala životu.
Možná jste si přetřeli realitu na růžovo. Předstíráte, že se nic neděje a vypínáte se pocitově. To vám zrcadlí vaši blízcí tím, že dělají přesný opak a vedou vás zpátky do reality. Děti řádí. Partneři si třeba chtějí konečně promluvit, protože cítí příležitost ke změně ubíjejícího stereotypu..
Je jen na nás, jak budeme jednou nahlížet na současnou celospolečenskou situaci. Bude tohle celé něčím, co nás otevřelo více životu, lásce a nejbližším vztahům? Nebo se ještě víc obrníme?
Kdy jindy máme uvidět to důležité, když ne v dobách, kdy se hroutí navyklé jistoty?
Blízké vztahy jsou tou největší oporou, kterou máme.
Naše vztahy se neuvěřitelně zlepší, když přestaneme chtít po svých partnerech a partnerkách, aby nás udělali šťastnými. Přinese to do vztahu prostor, který umožní skutečnou změnu.
V momentě, kdy přijmeme zodpovědnost za svůj život… A uvědomíme si, že štěstí je vnitřní stav… Otevřou se nám netušené možnosti.
Často nemůžeme ovlivnit, co se děje kolem nás.
Můžeme změnit své reakce, svůj přístup.
A tím se změní mnoho.
Nejprve uvnitř.
Pak venku.
Rudolf Orság
www.orsag.info/akce
