Eliška Kopicová
“V tuhle chvíli jsem především mámou, co ráda chodí, běhá, bruslí, prohání kolo, jezdí vlakem, chodí po horách, staví hrady z písku, tančí v kuchyni, zahradničí.”

Můj život je naplněný, barevný a plný dobrodružství. A to všechno se dvěma malinkými dcerkami. Jsou to báječné parťačky na všechny lumpárny, které mě napadnou. Chci zdolat dvoutisícovku? Děti dáme do nosítka a jdeme! Chci vyrazit na nekonečně dlouhou pěší pouť? Však děti můžou jít se mnou, stačí sbalit kočárek a batůžek a přejít Česko napříč. Toužím po vlastních rajčatech a dýních? Společné prohrabávání hlíny má neskutečné kouzlo.
Moje dcerky se mnou prožívají a tvoří všechno, co mě baví, naplňuje a přináší radost.

Když jsem v roce 2019 čekala své první miminko, nevěděla jsem o mateřství nic. Přede mnou se rýsovalo jedno velké neznámo. Neměla jsem kolem sebe nikoho s malými dětmi a v širokém okolí jsem neznala nikoho, kdo by s dětmi žil tak, jak bych si představovala. Naplno, radostně, aktivně. A z tohoto okolí jsem slyšela jen: „Počkej, s dětmi už nebudeš moci takhle výletovat.“ , „Děti potřebují hrozně moc věcí, to už budeš muset všude jen autem.“, „Tohle s dětmi nejde“. Přišlo mi to jako blbost. Snažila jsem se oponovat, ale blahosklonné úsměvy naznačující „Však uvidíš“ mě usazovaly zpátky na zem.

Ale ani já sama jsem vlastně netušila, co na té mateřské budu hergot tři roky dělat? Když nebudu chodit do práce, čím vyplním svoje dny? Neměla jsem vlastně žádné koníčky, a když prý se s dětmi nedá nic dělat, tak to asi ani nemá cenu je mít?

První měsíce v roli čerstvého rodiče byly poznávací, ale také vnitřně zoufale prázdné. Snažila jsem se naplnit svůj čas péčí o domácnost, vařením, snažila jsem se napasovat do škatulky ženy v domácnosti, ale bylo to celé šedivé a o ničem. Stavění kostek a prohlížení dětských leporel ve mně vzbuzovalo chuť se okamžitě vyzvracet a pak se schovat pod peřinu a už nikdy nevylézt. Ocitla jsem se v pytli prázdnoty a musela jsem si sednout až na jeho úplné dno, abych tam potkala jednu ženu. Sebe.

Eliška, ako si postupne prišla na to, kto si a čo máš rada, čo ťa napĺňa?
Já bych začala asi okamžikem, kdy jsem si z porodnice přinesla miminko. A najednou jsem nevěděla, co dělat. Čím vyplnit dny. Najednou tu nebyl žádný šéf, žádné povinnosti, můj do té doby jasně nalajnovaný život zmizel. A já jsem si ten nový život, tu novou životní etapu, která odstartovala porodem, mohla začít tvořit podle svého. A to bylo děsivé. Protože jsem nevěděla jak a čím. Pohltila mě obrovská prázdnota. Zjistila jsem, že nemám vlastně žádné koníčky. Do té doby jsem je nepotřebovala. Práce, škola, stavba domu, to všechno vyplňovalo moje dny a nebyl prostor pro nic jiného.
Musela jsem se naučit fungovat úplně nově. Ta prázdnota a tápání v mateřství mě donutily se podívat na svět jinak. Dlužno dodat, že jsem měla své průvodce a stále mám. Naprosto revoluční pro mě byl okamžik, kdy jsem naplno procítila, že já jsem tvůrce svého života. Že to co budu dělat a jak se budu cítit, je jen moje zodpovědnost. To bylo velmi úlevné, ale taky velmi tíživé. Vlastně jsem netušila, co chci dělat. Nevěděla jsem co mám doopravdy ráda. Ráda já sama. Ne proto, že mi to někdo řekl, doporučil nebo to říkám, abych se někomu zalíbila. Co se doopravdy líbí mě? Jaká hudba? Film? Knihy? Jaké mám ráda chutě, vůně? A co mi naopak nedělá dobře?
Začala jsem si tehdy psát seznam toho, co mám ráda to jsem si dopřávala co nejvíce to šlo. A tak jsem postupně začala objevovat sama sebe.

Žijete spolu s manželom vo vlastnoručne postavenom dome na Vysočine, ako ste hľadali budovali a stavali?
Ke stavbě domku jsme přišli celkem rychle a spontánně. Žili jsme spolu v bytě a určitě jsme věděli, že tady nechceme zůstat navždy. Že domek na vsi by se nám líbil víc. Z různých důvodů. Sem tam jsme se podívali na nějaký inzerát, ale jen tak vlažně. A pak jsme jednoho dne našli inzerát na velice levný dům s velkým pozemkem. Bavíme se o roce 2015 a ten dům stál 350 tisíc korun. Už tehdy to bylo opravdu hodně málo a jen zahrada měla hodnotu jednou takovou. Jeli jsme se na něj podívat, ale po oproštění se od všech romantických představ, jako byl dvoúrovňový obývák v kozím chlívku, jsme usoudili, že to není to pravé pro nás. Ale už bylo zaseto semínko a my jsme po domku opravdu zatoužili. A než nějakou starou ruinu, rozhodli jsme se postavit si domek sami.
A shodou náhod jsme četli v novinách rozhovor se starostkou obce, kde byl ten původní dům, co jsme se na něj byli podívat a ona se tam jen letmo zmínila, že obec bude prodávat stavební parcely. Stačilo pár mailů a pozemek byl náš. 

A pak už to šlo ráz naráz. Kamarádovi projektantovi jsme u piva na ubrousek nakreslili co si asi představujeme, on nám nakreslil návrh, vyřídili jsme potřebné papíry a než jsme se rozkoukali stáli jsme u míchačky. Celý dům jsme si stavěli sami, nechali jsme si dělat jen střechu, zasadit okna a uvnitř pak vylít podlahy. Jinak všechno my. Byl to velmi intenzivní rok a půl, bylo to náročné, ale bylo to naše.

Prešla si Česko od juhu na sever s Anežkou a Baruškou, svojimi dcérkami – a nebola to posledná cesta. Tento rok si sa s nimi vybrala peši k Baltu, neuveriteľné pre bežného smrteľníka:)
Prečo a ako si sa pre túto cestu rozhodla?
Celý počátek to mělo v okamžiku, kdy jsem se ocitla na mateřské a zjistila jsem, že kromě péče o dítě vlastně nemám co dělat. Ne, že bych se vyloženě nudila, ale já jsem potřebovala něco víc než jen kojit, přebalovat a vařit. A tak jsem začala každý den chodit, S miminkem v kočárku, brzy jsem přešla na nosítko. 5 km, 10 km, 15 km. Stala se z toho taková terapie chůzí. Když byl Barušce rok, vyrazily jsme spolu samy na dvoudenní výlet. Za dva dny našlapaných 50 kilometrů, na zádech batoh, Bára v nosítku. A mě to nesmírně nadchlo. Přišlo mi to úžasně svobodné a naplňující. Brzy jsme si to zopakovaly a já jsem dostala zálusk na nějakou delší cestu. Ale léto končilo, přišel podzim, svět sevřel covid a aby toho nebylo málo, s velkým překvapením jsem zjistila, že jsem těhotná. V tu chvíli jsem měla pocit, že to je konec, se dvěma dětmi už si neškrtnu, to nejde.

A někdy v té době mi manžel pustil film Divočina (The Wild) s Reese Witherspoon. A já jsem věděla, že to je ono. Že chci jít a ušlapat nějakou šíleně dlouhou štreku jako hlavní hrdinka. Jenže jsem byla těhotná a vedle mě se placatilo batole. To nebyla nejlepší konstelace pro to vyrazit.

Pak jsem si ale pořídila dvojkočár a svitla mi naděje, že snad přeci jen? A když jsem ho přebírala, všimla jsem si, kolik je v něm úložného prostoru a mě poprvé bliknul nápad, že by se tam vešly spacáky…

Pak jsem porodila, otřepala se z šestinedělí, naučila jsem se fungovat v roli dvojnásobné mámy. A ten nápad přejít Česko od jihu k severu přišel vlastně sám od sebe a nesmírně spontánně.
Pak už stačilo to jen říct manželovi a začít plánovat cestu.

A cesta k Baltu? Když jsme se vrátily z pouti přes Česko, hned začaly pršet otázky „Tak kam příště?“ Nevěděla jsem ani, jestli nějaké příště bude. Ale odpočinula jsem si a dlouhá zima mě přesvědčila o tom, že chci vyrazit zase a znovu. Prvotní nápad byl vyrazit do Říma, ale to jsem zavrhla pak stačil jediný pohled do mapy, abych věděla, kam chci dojít. Navážeme tam, kde jsme skončily. Na nejsevernějším bodě Česka a odtud až k Baltu.

Koľko kilometrov vás čakalo a ste prešli? Koľko cca km denne?
Na obou cestách jsme našlapaly něco málo přes 500 kilometrů a v obou případech za tři týdny. Denně to dělalo plus mínus 25 kilometrů, ale byly tam i extrémní dny s více než 30 kilometry. Ale to už bylo moc.

Najväčší strach pred cestou a na ceste?
Já mám velký strach ze tmy, takže spaní s dětmi na divoko někde u lesa, to byla pro mě obrovská výzva a toho jsem se fakt bála.
A pak bylo plno strachů, které na mě valilo okolí a které mě občas cestou napadaly. Například: A nebojíš se, že vás někdo přepadne? A nebojíš se, že vás někdo vyhmátne a vyhodí ze svého pozemku?

Najnepríjemnejší a najkrajší zážitok?
Já asi nedokážu zhodnotit co bylo hezké a co špatné. Zážitky byly rozhodně silné to ano. A to co v tu danou chvíli bylo náročné, hodnotím zpětně jako úžasnou zkušenost. Píchlé kolo u kočárku (dokonce dvakrát), okamžik, kdy jsem postavila stan a přišel na nás majitel louky (dodávám, že nás nevyhnal), déšť a naopak velké vedro. Když nám došlo jídlo a my jsme téměř běžely k obchodu, který jsme potkaly po 3 dnech pustoprázdna. To bylo hodně silné. Ta společná radost nad obyčejným jídlem. Když holčičky nadšeně vykřikovaly „Mami, mami, rajčata. A tvaroh. Jéé a kefír…“ To bylo neskutečně dojemné. Nádherný byl okamžik, kdy jsme dorazily ke Štětínskému zálivu. Podél něj jsme pak šly ještě asi 5 dní a to jsme věděly, že cíl je už na dostřel a fakt jsme si dokázaly vychutnat každou minutu. A velmi silným zážitkem byla i cesta domů, vlakem. Už jsme se blížily k Praze, když němečtí spolucestující pustili Smetanovu Vltavu. To jsem brečela jako želva a málem jsem nebyla schopná vystoupit.

Ako a kam si všetko pre seba a dcérky zbalila?
Náš kočárek má opravdu hodně úložného prostoru. Takže pod sedadlem holek bylo vaření a suché potraviny. Pod nohama měly holky spacáky, zepředu kočárku byl připevněný stan, z boku karimatky. (Měly jsme 2 pro nás všechny.) Vzadu na kočárku je velká kapsa, tam byla voda (vozily jsme z počátku 4,5 litru, pak jsme to navýšily na 6 litrů) a nočník. No a v batohu na zádech jsem měla trochu oblečení a nějaké to mýdlo a pár plen pro Anežku.

Koľko kg si niesla na pleciach?
Na zádech jsem mohla mít tak 5 kg, víc ne. Za to kočárek měl naložený i s dětmi kolem 60 kilogramů, což je moje vlastní váha, takže to byl opravdu silný soupeř.

Chýbalo ti niečo po ceste, čo by si nabudúce dobalila?
Rozhodně mi chyběl hořčík a celkově jsem zanedbala péči o nohy, což se mi pak ošklivě vymstilo a doteď mě trápí bolavé pravé chodidlo způsobené přetížením lýtkového svalu. Volila bych větší stan (a kvalitnější) a pořídila bych si filtr na vodu.

Ako ste riešili jedlo? Jedálniček na deň, ako vyzeral?
Měly jsme s sebou plynový vařič s rendlíkem, na něm jsme si chystaly snídani – já svoje Caro, čaj a pořádnou nálož ovesné kaše (se semínky, burákovým máslem, marmeládou…). To byl každodenní základ. A pak jsme měly nějakou zásobu suchých potravin, ale vařily jsem si večeře minimálně. Většinu cesty jsme měly velké horko, takže jsme toužily po studených a mokrých věcech. Kefír, mléko, tvaroh, ovoce, zelenina, chleba. To byl základ našeho jídelníčku. Když jsme potkaly obchod, udělaly jsme větší nákup a hned před obchodem jsme si dělaly obří pikniky, kdy jsme se snažily do sebe nasoukat co nejvíc věcí zastudena. Ještě bych ráda zdůraznila, že jsem i na takové cestě koukala na kvalitu toho, co jíme. Takže hlavně základní potraviny, žádné blbosti, sladkosti atd. Ale abych si nelhala do kapsy – polské čokoládové bonbony na váhu mě nenechávaly chladnou

Spali ste v stane v spacákoch, aké to bolo? Aké spacáky ste mali?
Já mám obyčejný spacák z Decathlonu a byla mi v něm první noci dost zima, pak už dobré. Holky mají silné spacáky Boll a těm bylo první noci fajn a pak už spaly na spacáku, nepřikryté a i tak jim bylo dost teplo. Špatnou volbou byl náš stan, který byl dost neprodyšný a my jsme každý večer řešily dilema – buď budeme větrat, ale stan bude plný komárů, nebo zavřeme, ale bude nám horko.

Čo ti táto cesta dala a naopak vzala?
Vzala mi určitě hodně energie. Snažila jsem se to ze začátku popírat, ale jo, bylo to fyzicky náročné a trvalo mi se zregenerovat.
Ale dala mi neskutečně moc. Posílilo to mě samotnou, překonání všech těch strachů mi ukázalo, jak moc silná sama v sobě jsem. A rozhodně to posílilo můj vztah s dětmi. Přišla tam opravdu čistá bezpodmínečnost lásky k nim, mnohem větší empatie z mojí strany a ten vztah se velmi prohloubil a zkvalitnil. To jsou zážitky, které doma nelze nasimulovat. A to je ten důvod, proč si myslím, že takové cestování s dětmi má smysl.

Čo by si poradila maminke, ktorá má strach cestovať s dieťatkom?
Aby si ukusovala malá sousta. Já jsem taky nevylezla z porodnice a neobula si hned pohorky. Byly to malé kroky, takové mateřské milníky, já tomu říkám moje malé Everesty, které jsem postupně zdolávala. Vyrazit sama s miminkem k pediatrovi? Teď se tomu směju, ale v šestinedělí to byla obří výzva. Naučit se s nosítkem, první celodenní výlet, první víkend mimo domov, sama 3 hodiny autem s miminkem… A s každou zkušeností jsem byla silnější a věřila jsem si víc a víc. A ještě bych upozornila na to, že venku, na cestách, to zkrátka není jako doma. Dítko se může chovat úplně jinak, ve všech směrech. A je dobré na ničem nelpět. Na denním harmonogramu, na zvycích atd. Je to úplně jiné bytí, ale je to nádherné a silné. A doporučuju si nic neidealizovat. Když dítě bolí zuby, bolí ho i na té nejkrásnější vyhlídce, bolí ho při západu slunce a bolí ho i v letadle. A teď je na mě, jak se s tím popasuju. Chci být radši doma a tam chovat to dítě s bolavými zuby nebo ty bolavé zuby prostě vezmeme s sebou a nějak to společně dáme? Já je beru všude s sebou

Po tejto ceste ste si poriadili Busík, povedz nám o ňom niečo.¨
Ach Busík.. to je náš velký splněný sen s manželem. Je to VW Transporter třetí generace, stařičký, rok výroby 1982. Je to auto, které je své. Jede si svým tempem, je pomalé, rozvážné. A myslím, že takové zpomalení nám všem udělalo moc dobře. To není auto, ve kterém šlápnete na plyn a za deset hodin jste u moře. Tohle to auto neumí. Cesta je cíl. Pomalu, ale jistě vpřed. My už jsme měli doma karavan, ale s obytnou dodávkou je to úplně nový rozměr cestování.

Vydali ste sa na cestu do Bosny, aké to bolo?
Bylo to báječné dobrodružství. Pár set kilometrů od domova a přitom taková exotika. Balkán jsme si naprosto zamilovali a rozhodně se tam chceme hned příští rok vrátit. Cestovali jsme pomalu, ale viděli jsme mnoho, ochutnali jsme mnoho a zažili jsme mnoho.

Ako vyzeral váš deň?
Vezmu to malinko napřeskáčku. Cca kolem šesté večer jsme se najedli, vyčistli jsme si zuby, holky převlékli do pyžámek a uložili do autosedaček. A vyrazili na cestu. Holky si ještě vzadu povídaly, prohlížely knížky apod, a my jsme za večer ujeli plus mínus 200-300 km. Místa na spaní jsme hledali po cestě v aplikaci Park4night a vždycky bylo cílem „aby to tam bylo hezký“. Když jsme na místo dorazili, spící děti jsme ze sedaček přesunuli do postele a šli jsme taky spát. A na nocovišti jsme se pak nasnídali a buď jsme šli hned odtud na nějaký výlet nebo jsme se někam ještě trochu poposunuli. Ale denní přejezdy jsme moc nedělali. On totiž Busík dost topí Ale občas jsme se tomu nevyhnuli.

Kde najvyššie ste sa v tejto krajine ocitli?
V sedle Prijevor, které je cca 1700 metrů nad mořem. Tady jsem i spali. Jen dojet sem byl neskutečný zážitek, protože auty se sem sice může, ale cesta je nesmírně kamenitá a nikoho s nízkým autem bych sem rozhodně neposílala. Odtud jsme si pak dělali horskou túru k jezeru Trnovačko.

Akú chuť má pre teba Bosna po výlete?
Kávovou a sladkou Já už jsem kafe ze svého denního programu před časem vyřadila a sladké se snažím příliš nejíst. Ale bosanska kafa a ty jejich sladkosti… ach. V každém obchodě byly obrovské chlaďáky plné krabiček s něčím, co bych asi přirovnala k našemu nepečenému vánočnímu cukroví. Taky se mi poprvé v životě stalo, že jsem na dovolené přibrala Bosna je nádherná, viděli jsme z ní sotva zlomek a byli jsme nadšení. Její proměnlivostí a barevností. Mešity se střídají s kostely, na severu potkáte muslimské zahalené ženy a vyjímkou nebyly ani ženy v nikábech, tedy že jim koukaly opravdu jen oči. A na jihu už zase na cedulích chyběla latinka a nebyla nouze o rozutíkané domácí zvířectvo po silnicích. Mimochodem silnice musím moc pochválit, výborná sjízdnost. Minimum turistů a místní velmi příjemní.

Prečo si sa rozhodla písať knižky?
Už na pouti napříč Českem jsem si z naší cesty vedla online cestovní deník. Záměr byl vytvořit si hlavně hezké vzpomínky pro mě i děti. Ale čtenáři se nabalovali, a po návratu se na mě valily hlasy – měla bys to vydat. Smála jsem se tomu a nebrala to vážně. Ale vydat svou knihu, to byl takový můj hodně hodně zašlapaný sen kdesi hluboko uvnitř. A pak jsem šla na nákup do drogerie a dostala jsem reklamní časopis. V časopisu byl i horoskop a pro moje znamení tam bylo doslova napsáno: „ Máte lidem co říci. Vyprávějte své příběhy nebo rovnou napište knihu.“ Potřebovala jsem větší pobídku?

Aké sú už na svete a aké chystáš? Kde sa dajú kúpiť?
V tuhle chvíli je na světě knížka Máma, co ráda chodí – o naší pouti Českem a aktuálně vychází Máma, co ráda chodí 2 – o naší pouti k Baltu. Nejsou to jen cestovní deníčky, čtenář tam najde i všechny praktické informace, co jsme měli s sebou atd, ale především je to silně autentické vyprávění mně samotné, kdy se dělím nejen o to, jak jsme putovaly, ale především o všechny ty prožitky uvnitř mě samotné. O všechny myšlenky, strachy a radosti. První knížka je v tomhle směru taková skromnější, ale ta druhá, letošní, tam jsem se nebála pustit ze sebe opravdu všechno. A čtenářům můžu slíbit silně motivační a nakopávající efekt.Ty moje řádky umí probudit chuť do život a to považuju za největší přidanou hodnotu.
Ale zapomenout bych nechtěla ani na svou e-knihu S dětmi život nekončí, ve které popisuju všechny ty výše zmíněné mateřské milníky, které mě formovaly a přetvářely v to, kým jsem dnes. Je určený pro všechny budoucí mámy a pro mámy malých dítek, které se na té mateřské plácají tak jako já před pár lety. Slíbit můžu upřímné sdílení, dávku nakopnutí i pochopení a soucit.
Všechny moje knížky najdete u mě na webu www.eliskacoradachodi.cz. Zasílám i na Slovensko Knížky jsem si vydávala sama, nejsou proto v žádné veřejné distribuci, nenajdete je v knihkupectví. Jen u mě na webu.

Pred pár dňami si bola na ocenení Maminka roku 2024, aké to bolo zúčastniť sa a stáť na “Doskách, ktoré znamenajú svet?”
Maminka roku…. to bylo takové hezké pozlátko. Příjemný zážitek. Díky soutěži jsem si užila sama pro sebe hotelový pokoj a druhou noc i společně s manželem. Holčičky poporvé spaly bez nás samy u babičky, takže to byl velký žážitek i o pro ně a pro moji maminku. A to bych asi vypíchla. Byl to krásný zážitek. Nic jiného za tím nevidím, ocenění bylo milé, ale to je vše.

Aaa posledné otázky:)) Eliška, čo máš rada a čo rada robíš okrem chodenia?
Miluju psaní. To je asi jasné Miluju zahradničení, jsem teda spíš takový kozel zahradníkem, neumím moc ctít žádná pravidla a podle toho to někdy dopadá, ale sklízet vlastní jídlo mě neskutečně baví. Mám ráda běh ( i když teď se stále potýkám s bolavým pravým chodidlem), bruslení, kolo. Miluju vaření. Vařím hodně, vařím pořád, kuchyně je moje láska. Vařím zdravě, chutně, výživně, peču si chleba, teď na podzim zase přichází na řadu kvašení. Zdravé stravování pro celou rodinu je moje velká vášeň. Mám ráda bytí v přírodě a sbírání všemožných plodů, od malin, ostružin přes jablka až po houby. Ráda čtu. Aktuálně jsem se po mnoha letech znovu skamarádila s háčkováním a zkouším se naučit na ukulele. A ráda mluvím. Hodně mluvím. Proto teď zahajuju sérii živých vyprávění o našich cestách a do budoucna toužím po vlastním podcastu.

Čo by si si nechala vytlačiť na tričko?
Ach to je trefná otázka. Já totiž už nějakou chvíli toužím po vlastních tričkách a mám namyšlená hned tři. A jedno z nich určitě ponese poselství, které mám i vytetované na ruce. „Jsem. A to stačí.“

Najdete mě na Instagramu i Facebooku, kde jsem jako Eliška, co ráda chodí a srdečně vás zvu na svůj blog www.eliskacoradachodi.cz, kde najdete spoustu mého dalšího povídání, někdy třeskutě vtipného někdy plné hlubokého zamyšlení. A najdete tu i mé knížky.