Uvědomuji si také, že to jde jen prožitím a tím, že to tak člověk uvnitř SKUTEČNĚ má a cítí a opravdově a hluboce se dotkl nebo dotýká obou polarit, aniž by měl potřebu je už jakkoli stavět na váhy, soudit a hodnotit, která je ta správná. I snaha uvést je do rovnováhy nefunguje. Právě přijetím a respektem k oběma pólům bez vyzdvihování jednoho nad druhý nastává rovnováha přirozeně a cesta pokračuje ještě dál.

Být člověkem však zahrnuje momenty, kdy nás to může zase stáhnout tam či onam, je to tak lidské a tak v pořádku. A tak si v těchto chvílích vše odžívám v sobě a cítím každý jeden pocit, emoci, vše, co s tím přichází a někdy to trvá i několik hodin, celou noc. 

Jsem s tím a neutíkám, ať je to sebenepříjemnější, sebebolestivější. Postupně se v tom uvolňuji, a pokaždé nastane chvíle, která mě s neskutečnou silou a milostí odmění za to, že jsem se neschovala, že jsem naopak čelila všemu, co přicházelo s otevřeným srdcem plným lásky, s přijetím pro vše – i pro to nejtemnější. Pak přichází obrovská vděčnost a pokora, jak je vše v tomto světě, i v tom mém „malém“ světě dokonalé. 

Jsem vděčná za možnost vidět ZA a zůstávat tam v pochopení bez potřeby stavět se do nějaké pozice či role. Nyní ve 40-ti letech začínám v těchto momentech pociťovat i záblesky sebelásky, sebeúcty za to, jak to mám, jak v životě kráčím, a že jsem stále věrná naprosté upřímnosti a pravdivosti sama k sobě. Teprve teď v tom začínám vnímat ten VELKÝ DAR, který není samozřejmostí. Je to pro mě někdy těžké, protože čím víc v tomto stavu jsem, tím obtížnější pro mě je vůbec nějak v tomto “běžném” světě fungovat. 

Tak jasně vidím, že totiž nejde o změnu systému, o to, kdo bude ve vládě, o to, kdo bude prezident, o to, jak se rozhodne ten nebo onen z vedení vlád… I když se nám totiž na chvíli zdá, že přijde něco lepšího, někdo, kdo to vyřeší, kdo nastolí spravedlnost, mír, komu můžeme konečně věřit, atd., je to zase jen ILUZE, protože nikdy nevidíme, co se mezi tím odehrává v pozadí. Tato hra je podle mě “nekonečná” a skrze ni žádné “vysvobození” nepřijde… 

NIKDY TO NEPŘIJDE ZVENKU… jen od každého jednoho z nás v našem “MALÉM” životě, který je pro celek tak DŮLEŽITÝ. Pak totiž není třeba systému, iluze a her.

Děláme to znovu a znovu, stále odevzdáváme svoji sílu a zodpovědnost politice, vládám, systému, který tu především není od toho, aby lidem v něčem pomohl a nastolil harmonii. Já nevím, jestli se jako LIDSTVO z tohoto probereme. Nejspíš se to už děje a stále více lidí začíná pociťovat záchvěvy své podstaty, jen měřítko jednoho lidského života je z pohledu Existence jako zrníčko písku v poušti, a tak se někdy dostáváme do stavů, kdy cítíme marnost nebo smutek, protože nevidíme tu radikální změnu hned – i o tom bych mohla psát romány. 🙂 

Často také vidím, jak se zas a znovu zamotáváme do dalších a dalších “pastí”. Ony jsou svou podstatou stále stejné, jen jejich čím dál větší rafinovanost nás pořád dokáže ošálit – zvláště, když se začne velmi výrazně dotýkat našich životů, když začne hrát na naše strachy, bolesti, malost… ztrácíme se v nich, začneme se v nich topit jako v bažinách, a je pak čím dál těžší z nich vystoupit.
Vždy je však naděje. Přestat se hýbat, když už v té bažině jsem a BÝT S TÍM, co tam v danou chvíli JE. Otočit svou pozornost k sobě – obrátit své oči dovnitř namísto ven, cítit, co tam je…

Můžu zůstat i s vědomím, že „JDU NA SMRT“ a je to to poslední, s čím jsem a co prožívám. Zůstat se sebou, zůstat věrný sám sobě, KONEČNĚ TADY A TEĎ V TOMTO ŽIVOTĚ BÝT SKUTEČNĚ SE SEBOU, OPRAVDOVĚ, A TO VE CHVÍLI, KDY TO POTŘEBUJU ZE VŠEHO NEJVÍC... Zažila jsem to ve svém životě nesčetněkrát v mnoha situacích, v této pozemské rovině i jiných, a garantuji Vám, že za tuto upřímnost, odevzdání se v opravdovosti a autenticitě, přichází vždy nečekaná „odměna“.

Je to návrat – návrat ke své síle a vědomí, jak moc svou opravdovostí měníme svůj svět, a to i ten venku, i když si to neuvědomujeme a nemusí to být na první pohled patrné. ACH, JAK VELKOU MOC MÁME!

Je to jako Frodo z Pána Prstenů, který zachránil celý svět a přitom o tom vědělo jen pár lidí. Pro ego to není nic moc, úspěch mu voní líp… I na něm vlastně není nic zlého a špatného. Vše je možné. A já věřím, že takových „Frodů Pytlíků“ je na světě víc než dost. Takový „Frodo“ je totiž v každém z nás, každý jeden z nás je SVÝM VLASTÍM ZACHRÁNCEM A HRDINOU, a tím i pro celý svět, pro celou Existenci.

Tyhle pasti se dějí zas a znovu i v „ezoterickém“ světě. Protichůdné názory, hájení vlastních „pravd“, boj s temnotou, mimozemské civilizace – ty, co nám chtějí pomoct, ti, co nás chtějí zotročit – i tady zase živíme dualitu a BOJ. Možná si myslíme, že to celé vidíme v širším měřítku, v nadpozemském měřítku, ale to skutečné měřítko, z kterého bychom měli vnímat, pokud chceme zahlédnout PRAVDU, je přece DALEKO, DALEKO větší. 

To podstatné je STÁLE TU, přímo v NÁS… DOSTUPNÉ hned… Nevím, možná nám někdy pomáhá, když se nejdříve velmi vzdálíme, abychom zase došli zpět k tomu, co je PŘÍMO „TU“ – v našem NITRU. Je to tak lidské – chceme NADĚJI, chceme MÍR, LÁSKU, HARMONII… POMOC! A je to tak v pořádku. Možná se vždy stačí jen zeptat, je to něco, co mi v tuto chvíli skutečně pomáhá, abych se cítil/a lehčeji, svobodněji, v míru v sobě? Nechci to hodnotit, má to tu své nezpochybnitelné místo, jen…. 

„MÁM UŽ DOST BOJE!“ A především BOJE uvnitř SEBE – protože TAM TO VŠECHNO ZAČÍNÁ A KONČÍ…To, co je venku, je jen odraz, neboť pro nás lidské bytosti je jednodušší házet vinu na druhé, denně trávit konflikty na sociálních sítích, rozčilovat se u televize nebo v rozhovorech s lidmi, v rodině. Tvrdit, že oni to mají špatně, nebo že se kvůli nim mám špatně já a skládat si ten svůj svět se všemi důkazy, které potvrdí, že jsem ten správný/á. No a tak jsme pak v tom konfliktu neustále a namísto toho, aby se zmenšoval, on se více a více ROZŠIŘUJE… 

Je to tak jednoduché, dokonce i logické pro mysl, ale naše bolesti uvnitř jsou tak velké, že je pro nás někdy až nemožné otočit pozornost dovnitř, k sobě, k těmto bolestem a věnovat jim upřímnou pozornost namísto projektování boje ven. Věnovat se totiž tomu primárnímu konfliktu, který začíná uvnitř nás, vyžaduje velkou ODVAHU. A já se hluboce skláním před každým, kdo se tak rozhodne a minimálně se pokusí na něj pohlédnout. Je škoda, že si neuvědomujeme, že tímto přispějeme celosvětovému míru nejvíc. Možná jeden člověk nic nezmůže, pár lidí také ne, ale co víc mohu udělat, než vytvářet mír ve svém životě – PŘEDEVŠÍM MÍR SÁM/A SE SEBOU, pak s BLÍZKÝMI atd. Šíří se to stále dál. To však nemusí a ani by nemělo být cílem. 

BÝT V MÍRU V SOBĚ je ohromná VĚC, ta z “největších”, a pro nás, lidské bytosti, je skutečným oříškem. Velká úcta ke všem, kteří dokáží v tomto míru setrvávat co nejdéle a především v každodenním životě. Velká úcta k SOBĚ, pakliže to dokážu alespoň v nějaké situaci, a pak další a další… Tohle je pro mě skutečné “hrdinství”… Člověk, který v sobě mír skutečně má totiž nedokáže ublížit jiné žijící bytosti, neboť chápe, že tím ze všeho nejvíc ubližuje sám sobě.

Hlásáme, že pravda a láska zvítězí, a přitom se tak křečovitě držíme svých názorů a postojů, které nepřipouští a netolerují nic a nikoho dalšího, dokonce ani to, abychom si to původní dovolili změnit, čímž zcela popíráme svůj vývoj, změnu, která je součástí života. Jakápak láska a pravda?
Myslíme si, že máme „pravdu“, že my „víme“. Přitom je to naprostá iluze. Mohu něco cítit, mohu v danou chvíli vidět věci, ze své perspektivy, na základě svých zkušeností, „křivd“, bolestí, ale to je tak vše. 

Pokud bych skutečně chtěl/a vnímat PRAVDU, musel/a bych jít ZA to celé – musela bych pominout své lidské já, svou lidskou omezenou perspektivu, své ego. Musela bych se stát NESOUDÍCÍM Bohem – LÁSKOU, která je tu pro všechny bez rozdílu, která je za dualitou. Musela bych se stát tím světlem, kterým ve skutečnosti všichni jsme. A tímto světlem zahalit i to lidské a pozemské. Toto světlo je totiž ve VŠECH jen pokud se necháváme neustále vtahovat do konfliktů ega, boje a nenávisti, je obtížné ho vnímat. 

Možná jen stačí neobracet pozornost ven a snažit se najít pravdu tam, protože ona je uvnitř. Místo bojů vnímat s láskou a pochopením tak, jak nám to v danou chvíli jde, jak jsme schopni. Bez souzení a vynášení krutých rozsudků pod vládou bojovného, ustrašeného, nabubřelého ega.

Skutečná láska je tu pro VŠECHNY bez rozdílu, chápe a nesoudí. I tomu největšímu „netvorovi“ se dívá do očí, vidí a chápe a stále je láskou, neboť pro ni neexistuje někdo, kdo je výš a někdo, kdo je níž. Skutečná láska si neurčuje, kdo jí je hoden nebo ne. Ona tu prostě je a je podstatou každého jednoho z nás. 

To, tato LÁSKA mění svět! 

Zdá se, že jsme malinkatí, přitom jsme tak MOCNÍ… cítíte tu ohromnou sílu a moc, kterou díky tomuto každý jeden z nás máme? 

Četla jsem jednu knihu, byl to román a byla tam jedna scéna, která se mě dotkla, protože se dotkla toho, co hluboce cítím. Byla tam postava Ješuy. Setkala se s ním jedna žena. Vzal ji na místo, kde nyní žil – bylo to jen v jiné rovině, v jiné pozemské realitě. Byl tam spolu se svou rodinou. 

Řekl jí: “ZJISTIL JSEM, ŽE LIDSTVU SE NEDÁ POMOCT!” A mě to velmi rezonovalo s tím, co cítím. Nebylo to pesimistické nebylo to ve smyslu marnosti či vzteku nebo zlomené hole nad lidstvem jako takovým. Tedy alespoň tak to vnímám já uvnitř sebe. Že pomoc, ať je sebevětší nefunguje často tak, jak si představujeme – že je třeba, aby na to každý přišel sám, aby zkrátka šel svou cestou, svými životy, než začne cítit to skutečné v sobě…. než začne víc než cokoli venku vnímat to, co je tam uvnitř. Že pomoct se nedá zvenku, musí to být zevnitř. Ukázal jí tam svůj “ráj” – dům, zahradu, rodinu, moře – klid, mír, lásku, “obyčejnost” lidského žití.

Nebyla v tom potřeba zachraňovat, spasit, vysvětlovat a ukazovat, jak by se něco mělo. Jako by zkrátka odešel jinam – jako by si vybral po tom všem to, co naplňuje jeho srdce nejvíc, co mu dělá radost a v čem je šťastný. 

Vybral si SEBE ve své opravdovosti a jednoduchosti.

Tím, co píšu, zároveň nezpochybňuji jakékoli poslání, které měl, stejně tak neříkám, že tato paralela je pravdou, a že tomu tak skutečně je…. Šlo spíš o myšlenku, z které se stalo už i „klišé“, které slyšíme dnes a denně: “Nejdříve pomozte sami sobě, spaste sami sebe atd.“ Ve spojení s Ješuou (Ježíšem, Kristem), mi však tento výrok: „Zjistil jsem, že se lidstvu nedá pomoct“, přišel velmi hluboký. Mám ráda, když se boří mýty, zvláště ty, které jsou stvořeny s úmyslem manipulovat.
Proč by totiž nemělo stačit zkrátka ŽÍT. 

Dotklo se mě to proto, že to stejné cítím já, jen s tím rozdílem, že jsem stále tu v tomto 3D světě a jediný skutečný DOMOV objevuji uvnitř…Nejde mi už hrát roli v “divadle”, které je „iluzí“ a nezáleží na tom jestli je to světský svět nebo „ezotericko-duchovně-spirituální“. Celá tato téměř dvouletá cesta Itálií pro mě v mnohém byla velkým probuzením. Především probuzením se do toho, že začínám vnímat záblesky toho, kdo JSEM, co JSEM a co nesu – JÁ a ne někdo venku. 

Začínám v sobě cítit lásku k tomu, kým jsem, jak pravdivá k sobě jsem, jaké mám srdce a kolik lásky a pochopení nesu směrem ke všemu a všem, co v DUALITĚ existuje, i k tomu kolik jsem jí už za svou cestu k lidem sdílela. Pravdivostí nemám na mysli, že znám “Pravdu”, ostatně pravda v rámci duality je také jako hledat ILUZI – není k nalezení… 

Ta skutečná pravda je totiž zase až ZA ní.

Touto svou pravdivostí mám na mysli naprostou upřímnost s tím, jak to mám, jak v danou chvíli jsem, přiznání si přešlapů a chyb, omluvení, prožívání hloubky bolesti i smutku a zároveň nekonečného ticha a prostoru v sobě. Myslím tím procházení všemi druhy emocí (bolesti, vzteku, bezmoci, nespravedlnosti, nepochopení, ublížení, všech těch pocitů rolí oběti vs. viník, atd., atd.)
S tím vším se setkávám a rozhodně to není tak, že když se setkám s něčím, co má být u mě ještě spatřeno a osvětleno, že se mě tyto všechny emoce duálního světa netýkají – naopak. Nejde o to je necítit, neprožívat. Jde o to je přijmout, dovolit jim existovat, ale nezůstávat v nich, dát jim čas a nechat se provést všemi jejich vrstvami se stálým vědomím toho ticha a prostoru uvnitř sebe – toho, KDO je za tím vším. 

Žít a prožívat a zároveň to celé s láskou pozorovat bez jakéhokoli hodnocení.

Je to, jako by tento POZOROVATEL byl tím samotným milujícím, všeobjímajícím BOHEM, Existencí, Stvořením… ať to nazvete jakkoli. Poté se vše může odžít a uvolnit do světa ZA dualitou, kde už tohle není třeba. Často se v tom cítím sama a přitom vím, že takových lidí je mnoho a cítí se podobně. Čím jsem starší, tím víc VÍM, že NIC NEVÍM. Necítím se hodna, a ani se nechci stavět do pozice toho, kdo Ví, protože Já NEVÍM.

Jak těžké je pro nás prostě NEVĚDĚT. Kolik prostoru by to přitom poskytlo! Kolik uvolnění by to v tom celém velkém sevření učinilo! Dovolit si nevědět – nemít názor a odpověď na každou jednu situaci, na každou jednu věc, co hýbe světem a pak ji urputně, někdy až do krve hájit. 

Dovolit si nevědět i co se týká smyslu života, na to, kdo jsem a kam směřuju, jaké je mé poslání, jaká je má vize. JE TO ÚLEVNÉ. Vidím, jak někdy pro ty nejstudovanější, „nejchytřejší“ lidi je to naprosto nepředstavitelné. Ego se z té představy svíjí v bolestech – copak jsem tupec, primitiv, který nemá názor? Můžu vám upřímně říct, že můj červený diplom z vysoké je nic ve srovnání s tím dovolit si NEVĚDĚT! A ze srdce to doporučuji všem! 

Už jen tím by byl SVĚT LEPŠÍM MÍSTEM!!! A je mi upřímně jedno, jestli jsem pro někoho lůzr nebo jsem podle něj sešla na scestí. Už mám čím dál menší potřebu to vysvětlovat či obhajovat.
 Mohu jen sdílet to své, to, co cítím a vnímám bez toho, aniž bych to prezentovala jako jedinou opravdovou cestu. Pro každého je přece jiná – alespoň se to tak říká. I když já spíš víc a víc vnímám jednu velkou podobnost ve všem a všech…Žiju zkrátka „jen“ život JEDNOHO člověka na Zemi, tak nejlíp jak dokážu, tak, jak to dělá každý jeden z nás, ať je jakýkoli! JAKÝKOLI! A tak si připadám jako ta postava z románu. Přeju si ten “Svůj” malý ráj…. a vím, že tam někde je, protože ho začínám cítit ve svém NITRU… jestli Existence a milost Boží umožní ještě v tomto životě nebo ZA životem, to nevím…Ale cítím ho, cítím ho tak silně, až mě to dojímá a tečou slzy… 

Mezitím si žiju svůj každodenní život s „malými-velkými“ výhrami i “prohrami”, co se týká rodičovství, partnerství, přátelství, sebelásky, směřování pozornosti atd. Stále se setkávám s nástrahami svého ega, své malosti, ale také arogance, setkávám se také s manipulací a různými druhy lidských povah, abych znovu a znovu přicházela na to, že pro mě je cesta upřímnosti, otevřenosti a pravdivosti vůči sobě, zároveň cestou sebelásky a sebeúcty, že ostatní to tak mít nemusí a je to v pořádku. To jediné teď mám. JE jak JE. 

A já mám z těchto prvních dotyků lásky k sobě velkou radost. Není to totiž bujará radost, je to klidná, mírumilovná síla – síla, která, když se mě mocně dotkne, je to jako splynout v náručí věčného DOMOVA. A tak se poprvé v životě dotýkám i tohoto a zjišťuji, že tohle je pro mě SKUTEČNÁ SEBELÁSKA. 

Sebeláska z ega a z přemlouvání své mysli, jak jsem úžasná a dobrá, pro mě nikdy nebyla cestou, a tak mi ani nefungovala – raději jsem tedy setrvávala v upřímné „nesebelásce“, než uměle vytvořené rádoby sebelásce. Tato SEBELÁSKA přichází sama od sebe, přichází v tichosti, ve chvílích, kdy jsem s ní jen já sama bez obecenstva a obdivu. 

Přijde a dotkne se mě. Teprve tuto lásku dokážu vnímat a přijmout za svou. Jsou to zatím doteky – jemné, něžné a laskavé. Potřebuji si ji ještě DOVOLIT plně a nejen o samotě. Jsem však se sebou trpělivá, protože už vím, že tu JE, že EXISTUJE – a už to je pro mě velkým požehnáním po všech těch letech „nesebelásky“. Přišla přirozeně, autenticky po tolika odžitých letech v tomto těle a o to víc si ji vážím. On i ten “RÁJ” je totiž především náš vnitřní stav, to skutečné v nás… a je požehnáním, pakliže se zhmotní i v tomto světě. Po roce v mini přívěsu, s kuchyní a koupelnou venku a se všemi výzvami, se kterými jsem se setkala, vím, že i ten sebekrásnější dům, mi toto vnitřní bohatství nenahradí a jsem za něj vděčná.

BOŽE, JSME TAK NÁDHERNÉ BYTOSTI…. zahalené v této VELKÉ HŘE, kterou tak věrně a realisticky hrajeme, a přitom je to “jen” HRA… Soucítím se všemi v ní…. a je jedno, na které straně stojí, protože je vnímám a cítím. Vše má své místo, v konečném důsledku je to okolo výtvorem KAŽDÉHO jednoho z nás…. my VŠICHNI jsme za to ZODPOVĚDNÍ…Jsme zodpovědní za to, kam dáváme svou energii a pozornost…. co nebo koho živíme.

Jsme v tom všichni SPOLU, ať už v pozitivním nebo negativním. To uvnitř nás – to skutečně podstatné je společné nám všem bez rozdílu a to je směr, kterým je třeba se dívat – začít u SEBE. Mě už jen ve 40ti letech přestává bavit, respektive, dochází síla na to, ŽIVIT COKOLI VENKU…. dělám to celý život od raného dětství a dosud to nefungovalo, a tak je čas to ZMĚNIT.

Můžu si to začít uvědomovat od toho, co je mi nejblíž, neboť i to, co je mi nejblíž je stále venku. 🙂 Tak moc potřebuji hlavně vyživovat SEBE a to skutečné, co TAM vždy bylo a bude, tomu dávat pozornost a tento prostor v sobě rozšiřovat a pečovat o něj. A že se to začínám učit až teď? 

Díky Bohu za ty dary, že vůbec můžu, že se toho vůbec můžu dotýkat. Nejde o to, jestli je to pozdě, protože pozdě neexistuje. Z hloubi duše vím, že jestli existuje nějaká “pomoc” zároveň i pro svět, tahle je, alespoň pro mě, ta nejupřímnější. I když na tom v konečném důsledku nesejde. 

Celý svět to totiž může klidně vnímat jinak, může si dle svého nastavení ze mě udělat kohokoli a cokoli, po čem se sveze nebo naopak může pocítit inspiraci a záblesk toho, co tam uvnitř něj trpělivě čeká na jeho / její pozornost. Tato každodenní niterná hluboká “práce” je tak intenzivní a často i tolik náročná, že stojí za všechno zlato světa. 
Jen tento svět to má zatím jinak…
A tak i tak kráčím, protože nemůžu jinak… 

Moc vás objímám a děkuji za možnost vyjádřit, co ve svém nitru cítím. Jako bych to nepsala jen Vám, ale všem NÁM. Všichni jste pro mě hrdinové, už jen za to, že tu JSTE a žijete tak, jak dokážete a věřím, že přijde čas, kdy se všichni sejdeme a celému tomuto „duálnímu rauši“ poděkujeme.