Nene Petra Kovářová
„Jsem vlastně obyčejná maminka pěti nádherných dětí,“ hovorí o sebe pani Petra, povolaním krajčírka, ktorej mimozmyslové schopnosti prekračujú hranice všednosti už od detstva. „Moje děti jsou můj život, za které bych dýchala. Vlastně díky svým dětem jsem dnes lepším člověkem. Prošla jsem si pády i vzestupy, bohatstvím i chudobou. Díky těmto zkušenostem si dnes vážím každého okamžiku. Nepotřebuji ke svému životu luxus, stačí mi má rodina a láska v ní. Přehodnotila jsem celý svůj život a zjistila, že důležité je, aby jste se nejdříve uzdravili vy sami a následně se uzdraví vše kolem vás. Když otevřeme své srdce tak se vlastně tak nějak žije lépe. Zlobu, závist je třeba ze svého života vypustit, ta tam nemá co dělat. Asi bych tím řekla toto – kdo jsem – Snažím se být dobrým člověkem, ale někdy je to těžké, nicméně snažím se. A jsem vděčná za každý pokrok, každý den kdy se tomu blížím.“
Petra, od malička máte dar veštenia z kariet, jasnovidenia a jasnosluchu… Zabudla som na niečo?
Ano je to tak, jeden dar ještě mám a to je automatické písmo, ale to je málokdy, spíše je to spojené právě se vzkazem pro dotyčného. Ovšem i když již od mala tyto dary mám, tak vlastně pracovat se s nimi jsem se naučila až za mnoho let. Popravdě já tyto dary ani nechtěla. Prostě jsem je dostala a nebyla to procházka růžovou zahradou. I když dnes se na to dívám postupem času s úsměvem na rtech. Někdy to ale bylo vlastně spíše strašidelné a na to jaký jsem já sama strašpytel tak si říkám, že jsem to zvládla bravurně. Naučila jsem se s tím žít a to mi vlastně pomohlo tomu všemu porozumět.
Kedy a akým spôsobom sa začali tieto dary prejavovať?
Je to zvláštní, vlastně když mi bylo asi 6 – 7 let ( je to už dávno, už je mi celkem dost let) jsem si připadala zvláštní. Moc jsem tomu nechápala, ale vídala jsem duše zemřelých. Bylo to zvláštní, když čtu nějaké články ohledně duchovna tak většinou skoro všichni popisují, že buď duše cítí, myslím tím energeticky a nebo vidí stíny. Já to měla trochu jinak. Já viděla prostě lidi. Stáli vedle mě a mluvili na mě. Prostě jako by vedle mě stál živý člověk. Těžko se to popisuje ale snad mi rozumíte. Víte, já je viděla zhmotněné, byly běžně oblečení, dělali běžné věci. Ale vždy a všichni měli krásné bílé zuby. Já jsem vlastně ani nevěděla že to jsou duše zemřelých. Já si s nimi povídala nahlas. Myslela jsem, že je u nás návštěva. Dnes si říkám, že to asi muselo vypadat fakt divně. Jako dítě jsem se strašně bála smrti, už od mala jsem měla na svoji maminku plno otázek na toto téma.
Byla ze mě asi unavená, ale hlavně mi na ně nedokázala odpovědět.
A to mě strašně mrzelo.
Hledala jsem odpovědi snad u všech dospělých, ale i u svých vrstevníků. Snažila jsem se vždy tak nějak zavést téma na tyto otázky. Řeknu třeba příklad – Když zemřu kdy se vzbudím? Najde mě někdo pod zemí? Co když neotevřu rakev a udusím se… Nebo si pamatuju když mě maminka česala culíky před cestou do školy a já se jí ptám? Mami slyšíš co říká ten pán? Proč tady je? Maminka si myslela že mám bujnou představivost. Vždycky říkala, že nikoho nevidí ani neslyší a že si vymýšlím. Nikdy jsem už jí to potom ani neřekla. Jen snad kamarádkám, ale ty si ze mě dělali srandu, takže jsem usoudila, že to asi je opravdu jen moje představa. Jenže ono to bylo čím dál víc častější. Třeba když zemřela teta, tak za mnou chodila a říkala, aby jsem vyřídila mojí mamince, její sestře, že už jí nic nebolí. Nevím proč, ale dodnes se strašně moc bojím chodit na pohřby. Vždycky jsem se bála prostě těch lidí kolem. Nebo spíše duší, protože na pohřbech na mě mluvilo opravdu hodně duší a já se začínala i bát.
Vzpomínám si ještě, že jsem nikdy nemohla spát při zhaslém světle. Vždy jsem usínala při rozsvíceném. Dveře jsem měla otevřené dokořán. Až když jsem usnula tak maminka vždy zhasla a dveře zavřela. Byl to moc divný pocit, taky proto že jsem tomu všemu nerozuměla. Myslela jsem si, že to jsou živí lidé a postupem času jsem vlastně zjistila, že je vidím jen já. Pak už jsem chápala, že si to vlastně musím nechat pro sebe. Kdyby jsem to asi někomu řekla, měli by mě za blázna. Takhle vlastně se u mě začalo projevovat nejdříve jasnozřivost. Všechno ostatní přicházelo tak nějak postupně. Vždy to bylo s odstupem let.
Vidieť duše mŕtvych od útleho detstva a nenachádzať vo svojom okolí vysvetlenie ani pochopenie, to je neskutočná záťaž na psychiku aj pre dospelého. Ako to môže zvládnuť dieťa?
Myslim, že jsem se už pak nesnažila tyto jevy nějak zdůvodňovat. Hlavně tedy ne, když jsem byla ještě dítě. Brala jsem to pak už nějak automaticky. Vlastně mě duše tak nějak vedly, ukazovaly a nakonec sami i odpovídali na mé otázky. Byly to moji kamarádi. I když jsem jako dítě byla hodně s dětmi ve své podstatě jsem byla takový samotář.
Ale pak se všechno zase posunulo o vyšší level a to v mých 18 letech. Moji rodiče se rozváděli a já to hodně těžce nesla. Milovala jsem oba dva jak maminku tak tatínka a bylo pro mě strašně těžké žít v těch hádkách. V den mých 18 narozenin jsem se sbalila a utekla z domu. Chtěla jsem tomu všemu utéct. Říkala jsem si, že je to moje vina a nechtěla jsem být na obtíž.
Ten den jsem poznala partu mladých lidí. Ti mě našly práci i s bydlením, byla jsem šťastná a říkala si, že se mi otvírá svět. Ten den kdy jsem usínala v nové posteli se, ale stalo něco, co vlastně dodnes sama nechápu. Řekla jsem to jen třem lidem a dnes Vám. Ležela jsem na posteli a dívala se na strop. Uvažovala nad tím, že i když jsem vlastně vděčná, že vše tak dobře dopadlo, tak se cítím strašně moc sama. Moc mi chyběla maminka, najednou mě popadl strašný smutek, chtěla jsem ji být nablízku, obejmout ji a v tom se to stalo…
Slyšela jsem cinkat zvonečky, nádherná melodie která byla tak uklidňující. Ten zvuk si pamatuji jako by to bylo dnes. Zaplavilo mě nádherné teplo a láska. Nedá se to slovy ani vyjádřit jaká to byla nádhera. Stále jsem se dívala do stropu a vnímala tu krásnou melodii, kterou zvonečky pro mě nachystaly. V tom jsem viděla, jak se má duše nade mnou vznáší, byla světle modrá a pomali stoupala ke stropu.
Dívala jsem se sama na sebe, ležela jsem bez hnutí . Zdálo se to jako by to trvalo hodiny, ve skutečnosti to bylo snad jen pár minut. Když duše byla těsně pod stropem strašně jsem se lekla. Bála jsem se, že někam uletí a v tom jsem se probrala. Duše se do mě strašně rychle vrátila a já nechápala co se to stalo.
Pochopila jsem to za pár dnů. Viděla jsem věci, které se stanou. Potkala jsem třeba někoho a viděla jeho budoucnost. Věděla jsem kdy bude zemětřesení nebo živelná pohroma. Když jsem se někomu podívala do očí ukázal se mi jeho život. Třeba u známých jsem si to mohla i ověřit když jsem viděla co se stane nakonec tomu tak bylo. Připadala jsem si výjimečná, ale spíše mi to bylo nepříjemné. Měla jsem strach, nebylo to příjemné. Vlastně jsem se bála už lidem dívat do očí. Bylo to jako by se na Vás valilo tsunami. Tolik informací, tolik hlasů. Slyšíte dětský pláč. Vidíte havárii. Vidíte smrt. Těch příběhů co se vše stalo je na tisíce. Jak veselé tak smutné, ale to je život. Vše musí být v rovnováze.
Aha, takže takto je možné dostať sa k jasnovidnosti. Veľmi zaujímavé a hlavne nenapodobiteľné. Ale teraz vážne, diali sa vám aj milé „upozornenia“, na ktoré rada spomínate?
Musím říct, že i když to nebylo příjemné, byly i úsměvné zážitky. Jednou se mi třeba stalo, že jsem šla na autobus a přede mnou stála starší paní ve frontě. Pořád se posouvala místo dopředu dozadu. A když si stoupla za mě slyšela jsem její myšlenky. Dnes se tomu směju, bylo to vlastně srandovní. Paní zapomněla doma peněženku a potřebovala se dostat do práce. Chtěla se za každou cenu dostat do autobusu bez jízdenky aby nepřišla pozdě do práce.
Obrátila jsem se na ní a povídám – prosím ráda bych dnes udělala dobrý skutek a tak pokud můžu zaplatím Vám jízdenku. V ten moment paní spadl kámen ze srdce, podívala se na mě a povídá. Moc vám děkuji, ani nevíte jak jsem vám vděčná, já jsem si zapomněla doma peněženku a nevěděla jsem jestli mám nastoupit nebo ne, ale potřebuji nutně do práce. Takové vlastně maličkosti, ale vy si řeknete, díky bohu za takové krásné předtuchy.
Nebo třeba když mé kamarádce zemřel tatínek, tak po nějaké delší době jsme s kamarádkou seděli venku s dětmi a já ji povídám. Peti jede k tobě bílá dodávka, tatínek ti posílá dvě sklenice medu a obraz který jsi jako dítě měla tolik ráda. Ona nechápala o čem mluvím protože po smrti tatínka měla špatný vztah s bratrem, který si všechno vzal a jí vlastně nechtěl po tatínkovi dát ani lžíci. Prostě špatné vztahy. No každopádně asi za dvě hodiny ji bratr volal, že k ní jede. Přijel v bílé dodávce, přivezl jí dvě sklenice medu a její milovaný obraz. Hned mi samozřejmě volala a moc mi děkovala za tatínka.
Bohužel milých předpovědí nebylo mnoho.
I když vlastně ještě jednu takovou krásnou vizi mám. Je to již mnoho let, ale viděla jsem několik měsíců složení přírodního potravinového doplňku stravy, který pomáhá lidem na zlepšení imunity a zlepšuje se tak zdravotní a psychický stav. Ale to je na dlouhé povídání. A tím vás nebudu zahlcovat. Každopádně, ano i milé předtuchy a vize mívám.
Ste jediná „čierna ovca“ rodiny alebo je vás vo vašej rodovej línií viac?
Tak tady jsem se musela pousmát, no já si myslím že černá ovce rodiny jsem nyní pouze já. A ano moje babička byla úžasná žena. Velká a vyhledávaná kartářka. Babička již nežije. Vždy jsem jí prosila aby mě naučila číst z karet. Nikdy mě to nechtěla naučit. Vždy mi jen říkala, až bude tvůj čas, karty si tě sami najdou. Měla pravdu. Víte moje babička sama sobě dokázala věštit z karet. Věděla, že ji zemře dítě. Celé roky to věděla jen nevěděla které z nich. A stalo se. Bylo to strašně těžké období pro celou naši rodinu. Moc o tom nechci psát. Jen bych tím chtěla říct, že toto já nedovedu. Když moje babička zemřela. Ten rok se ke mě opravdu karty dostaly. Myslím si, že mi je poslala právě ona a chtěla mě uchránit tomu aby jsem sama sobě karty četla. Proto to nedokážu.
Prezradíte nám, ako sa k vám karty dostali? Ste plná neskutočných príbehov, bola by škoda neopýtať sa vás.
Jednou ke mě přišla moje nejlepší kamarádka a vložila mi do ruk knihu s kartami. Podívala se na mě a povídá. Koupila jsem si knihu a vykládací karty ale nerozumím tomu, podívej se třeba se ti to bude líbit. Dávám ti to jako dárek. Byly to mariášové karty. V knize bylo krásně popsáno jak z karet číst. Knihu jsem nikdy nepoužila. Vlastně ji nerozumím dodnes. Když jsem karty zamíchala a rozložila, viděla jsem vše jako film na plátně. Jako bych byla v kině.
Kamarádce jsem z karet přečetla co ji čeká, vše se do puntíku splnilo do několika měsíců.
Já bych, ale chtěla říct, že já vlastně měla několik balíčků karet. Ještě v době než moje babička zemřela. Měla jsem tarotové karty. Madam lenormand, já v nich ale neviděla nic. Snažila jsem se podle knížek číst. Ale byly to jen moje myšlenky. Neuměla jsem to. Moje babička měla cigánské karty, já dostala darem mariášové, vlastně taky cigánské. Až ty se mi otevřeli. Ovšem já vlastně ani karty nepotřebuji k tomu aby jsem dokázala sdělit budoucnost. Oni jsou vlastně jen takový krásní pomocníci a můj dar od babičky. Ona mi předala svůj dar. Víte babička se jmenovala Anděla. A ona byla takovým andělem.
Naozaj ste sa nikdy neučila čítať z kariet? Neštudovali ste žiadne knihy, neučili sa u nejakej kartárky?
Snažila jsem se sama učit, milovala jsem když babička někomu karty vykládala. Jak jsem psala nikdy mě nechtěla učit. A já v domnění že se to naučit dá si koupila několik karet. Myslela jsem si, že se to dá přece vyčíst z těch knih. Když budu mít knihu a karty stanu se kartářkou, no popravdě ne. Já se to nikdy nenaučila prostě mi to nešlo. Nerozuměla jsem tomu jak vyložit karty na tři nebo pět karet jak a co položené karty vedle sebe říkají. Vlastně jsem to tak nějak sama vzdala. Mě ani nikdy nenapadlo, že by se tomu dalo naučit nějak jinak jak píšete třeba v kurzu. Ke mě to prostě chodilo tak nějak samo. Jeden dar se napojoval na ten druhý. Trvalo to několik let než jsem vše chápala. Ale nikdy mě opravdu nikdo nic neučil.
Teraz ste ma veľmi sklamali. Práve som absolvovala kurz tarotových kariet a dozvedám sa, že umeniu veštby sa naučiť nedá. Ako je to s vami, je veštenie vašou obživou?
Tady bych asi odpověděla zase svým příběhem. Když bylo mému druhému synovi rok a půl tak vlastně rok před tím jsem měla strašně silné předtuchy kdy jsem viděla že se mu něco stane. Každý den byly silnější a silnější. Vzpomněla jsem si na babičku, a strašně jsem se bála, že budu zažívat to co ona. Že ztratím svého milovaného syna. Všechny z rodiny jsem vždy prosila aby ho hlídali jako oko v hlavě.
Měla jsem stavy úzkosti, bylo to hrozné. V jeho roce a půl po špatné diagnóze dětské lékařky syn skončil s oboustranným zápalem plic a astmatickým záchvatem na umělé oscilaci. Byl v umělém spánku, několikrát oživovaný. Každý den nám říkali aby jsme se připravili na nejhorší. Promiňte nejde mi o tom ještě po tolika letech mluvit. Byly to nejtěžší dny mého života. Zhroutil se mi svět. Po 12 dnech syna odpojili od přístrojů a oznámili nám, že syn bude ležák a mentálně postižený, protože byl dlouho bez kyslíku a větší část mozkových buněk odumřela. Já to zkrátím, protože se mi o tom opravdu velmi těžce píše.
Mému synovi je dnes 22 let. Je velmi chytrý nadaný stále studující žák. Velký sportovec. Svého času profesionální boxer. Ale co je hlavní – Žije …
A tady bych ráda dodala. Od té doby jsem nechtěla žádný dar. Snažila jsem se všechny vize, karty, jasnoslyšení i jasnozřivost zahrabat si hodně hluboko do sebe tak aby jsem to už nikdy nemohla používat. Bohužel to tak nefunguje, pokud dostanete nějaký dar, musíte se s ním naučit žít. Toto není mojí prací a ani nechci aby tomu tak bylo. Ale vždy mě někdo vyhledá a pak se to vše zase otevře. Takže na vaši otázku odpovím takto. Věnuji se tomu vždy když mě někdo osloví. Jinak moje profese je švadlena a tím se i živím.
Ste hlboko veriaca. Cirkev dary vášho kalibru označuje za temné. Ako sa s týmto faktom dokážete vyrovnať?
Jsem věřící a ano mám s tímto sama se sebou problém. Snažila jsem se na toto téma mluvit se svým duchovním. Církev jako taková a esoterika nejde dohromady. Jenže já nepotřebuji karty k tomu aby jsem viděla budoucnost. To už jsem tady zmiňovala. Také setkání s Bohem bylo až v mém pozdějším věku. Moje rodina nebyla věřící. Vše se u mě tak nějak životem formovalo. Vlastně dodnes s tím mám sama problém, mám pocit, že to není správné.
Na druhou stranu i u věřících se objevuje jasnozřivost a jasnoslyšení. Toto je ale pro mě otázka ještě nezodpovězená u mě samotné. Mám pocit že nejednám dobře, snažím se získat více informací o tom všem. Bojuji sama se sebou. Snažím se vzdát darů, ale ono to prostě nejde. Nedokážu své vize nebo předtuchy úplně od sebe odehnat, nebo jak to mám říct. Na druhou stranu jak jsem již vzpomněla, díky vizím jsem dostala dar léčivých složek. A ty byly vyzkoušeny v praxi a měli opravdu velké účinky na mnoho pacientů. Možná právě proto jsem tyto dary dostala.. možná zde bych měla hledat svoji odpověď. Víc k tomu nedovedu říct.
Spomínali ste stretnutie s Bohom. Prosím, povedzte nám o tomto zážitku viac.
Moje první setkání s Bohem bylo v době, kdy jsem vlastně přišla o práci. Pracovala jsem v jedné firmě jako švadlena a jelikož firma přišla o své zakázky byla nucena nás propustit. Děti studovali, platila jsem hypotéku a v tu dobu jsem nemohla najít práci. I když jsem se snažila prostě to nešlo. Chodila jsem na brigády ale to bylo málo. Byla jsem zoufalá nevěděla jsem co bude dál. Uvažovala jsem o prodeji bytu, ale to nebylo řešení. Bylo to jako bych se ocitla v kruhu. Nešlo ani dovnitř ani ven.
V tu dobu jsem si říkala , že přeci to tak nejde že už dál prostě nemůžu. Hlavou mi šly různé myšlenky. Snad jako každý když se tonoucí stébla chytá jsem se začala modlit k Bohu. Byl to zvláštní zlom v mém životě. Najednou jsem potřebovala víc než jen modlitby. Začala jsem chodit do kostela. Potřebovala jsem víc a víc slyšet slovo Boží. Chtěla jsem být v kostele každý den. Pomáhala jsem místním ženám chystat květy na oltář, jezdila jsem s dětmi na poutní místa a odevzdala jsem své starosti Bohu.
Prosila jsem ho aby mi ukázal tu správnou cestu. A ono to šlo najednou všechno nějak samo. Našla jsem si dobrou práci, vyřešila všechno co bylo potřeba a život byl prostě jiný. Pociťovala jsem ochranu. Věděla jsem že už bude jen dobře. Setkávali jsme se s křesťany a najednou se náš život změnil o 360°.
Setkala jsem se, ale taky s nenávistí okolí. Měly mě snad za blázna. Nechápali že se člověk může otočit k Bohu. Bylo to zvláštní, ale ve své podstatě to bylo osvobozující, protože se ode mě dostali pryč lidí, kteří mě vlastně škodili. Snažím se žít podle desatera, no musím říct, že to není vůbec jednoduché. I když máte srdce zaplněné láskou ne vždy se vše daří tak jak chcete. Ale jsme jen lidi a každou svoji chybu je třeba napravit. Mě samotné se změnil život, uvědomila jsem si spoustu věcí, spoustu chyb které jsem v životě dělala. Jedno jsem však pochopila a snažím se tím řídit. Když je zdravý strom, dává zdravé ovoce. Každý musí začít sám u sebe. Nepomůže mu nikdo, pokud otevřeme své srdce uzdravíme své okolí. A pokud je okolí vedle vás šťastné jste šťastní vy sami.
Z toho, čo tu doteraz zaznelo, je evidentné, že vaše danosti sa časom vyvíjajú, zrejú, a to napriek vašej evidentnej snahe ich utlmiť. Mám dojem, že majú vo vás svoj vlastný život. Nikdy ste sa nepokúšali ich rozvíjať cieľavedome?
Do dnešního dne jsem to nechala prostě plynout. Vše se tak nějak zvyšovalo. Rozvíjelo. Dostávalo se to do vyšších úrovní. Dnes mám ale potřebu sama na sobě pracovat a učit se rozvíjet dar až tam kam to půjde. Pracuji ale na sobě sama. Prozatím nevyhledávám pomoc jiných i když se tomu nebráním. Oni mi tak nějak přichází do cesty sami a učíme se vlastně jeden od druhého.
Pre mňa je vaše rozprávanie doslova „oči otvárajúce“. Až pri vás si uvedomujem, že mať superschopnosti nemusí byť super. Mnohí z nás sa snažia práve o toto. Navštevujeme rôzne kurzy, pravidelne cvičíme jogové asány… a pritom si ani neuvedomujeme, akou záťažou môže byť napríklad vedieť dopredu, že sa mojim blízkym stane niečo fatálne. Ako sa vôbec dá vyrovnať s týmto typom vízií?
Toto se mi stalo vlastně jen jednou a to se svým synem jak jsem popisovala. A já se s tím v tu dobu neuměla vypořádat. Bylo to zřejmě tím, že i jako matka do toho dáváte více emocí. Bylo to pro mě velmi těžké období a opravdu to bylo hodně složité. Když vidíte umírat své dítě. Díky Bohu nám ale také právě pomohla jedna léčitelka.
Pre niekoho je to fascinujúce, nepochopiteľné, zvláštne, ale asi nie je o čo stáť…
Jo kdyby se daly vyvěštit čísla do sportky tak to by bylo fajn, ale ani tohle nejde. Ale možná by jsem zde řekla ještě jeden příběh své ještě jedné úžasné kamarádky. Její muž si vždy dělal srandu z těchto věcí, smál se a říkal že jsem čarodějka. Řekla jsem mu až pojedou s ženou na motorce aby si dával opravdu pozor a jezdil opatrně, protože je bude předjíždět auto a nebude mít kam uhnout tak aby stočil motorku doprava.
Byly s ženou vášnivý motorkáři. Dva dny na to ke mě přišly oba dva a muž mé kamarádky mi řekl. Měli jsme bouračku, hlavou mi proletělo když si řekla strhni to doprava, udělal jsem to a díky za to protože tam bylo pole. Kdyby jsem totiž jen zpomalil auto před námi narazilo do kamenné zábrany a my by jsme narazili do něj a bylo by po nás. Nakonec dodal že by se mi chtěl omluvit a že vlastně co jsem řekla se stalo. Někdy jsou vize varovné i když máte strach dovedete vidět jak předejít i katastrofě. Což vlastně je dobře.
Stane sa vám, že napriek svojim schopnostiam občas vyhľadáte pomoc svojich kolegýň – kartárok?
Samozřejmě, že ano. Lhala bych kdyby jsem řekla opak. Naposledy jsem byla u kartářky před 16 lety. Ale mám mezi nimi i své přátele a zrovna nedávno jsem řešila jednu situaci, kterou jsem si v hlavě neuměla srovnat a tak jsem požádala o pomoc. Není to ale u mě pravidlem. Je to asi tím, že vlastně vidím osudy jiných a svůj znát nechci. Vím jak to působí na mě a tak se snažím tuto energii, kterou vlastně propojíte s druhou kartářkou moc nevyužívat.
Čo by ste poradili ženám a dievčatám, ktoré v sebe objavili niečo podobné ako vy a možno v tom majú zmätok?
Dnes už po mých zkušenostech a tou dlouho cestou 40 let bych doporučila, pokud se u vás projeví jakýkoliv dar aby jste hlavně naslouchali sami sobě. Je třeba to brát tak jak to přichází a pokud je možnost obrátit se na někoho kdo by Vám dokázal poradit. Ukázat směr toho co se děje. Já kolem sebe nikoho vlastně nikdy neměla. Byla jiná doba než dnes. O těchto věcech se moc nemluvilo, dnes je tomu jinak. Každopádně bych ráda řekla, nebraňte se tomu, protože ono Vás to stejně vždy dostihne. Je moudřejší se s tímto darem naučit pracovat a hlavně žít.
Petra, veľká vďaka za vaše úprimné vyznanie a iný uhol pohľadu na život s darmi.
Marcela Koffler
